Stránky

11 února 2015

Zemřít o Vánocích

(Publikováno již r. 2014 měsíce ledna)

Kolikrát na světě jsme a kolikrát z něj zmizíme v nenávratnu? Kdy se naše cesty opět střetnou, probudíme se a opět se setkáváme v onom pozemském chaosu? Kolikrát můžeme zemřít a kolikrát se můžeme narodit? A umíráme vůbec? Nebo jsme jen zásoby pozemské špižírny, a když svět potřebuje herce vystrčí nás nemilosrdně ze dvířek a kulisní nápověda mizí... Kdo nám podá pomocnou ruku a pohladí? Nikoho takového nemáme přiděleného, ale přes to někde na nás čeká. Musíme si ho sami najít. A to je boj. Strkat se o všechno co nás v životě míjí, a pokud budeme jen zírat zbydou nám jen ruce, které přikryjí mokré oči ze kterých se kutáleí mokré cestičky.

Kolikrát zemřeme? Tolikrát kolikrát ztratíme milovanou osobu. Kolikrát je nám bodnuta dýka do hrudi? Tolikrát kolikrát si na milovanou osobu vzpomeneme. Kolikrát padneme na kolena? Tolikrát kolik vzpomínek z úst vypustí druzí na ztracenou osobu. Kolikrát můžeme vše vzít zpět? Nikdy. Žijeme se zbraní v těle. Vzpomínky nás požírají a hroby nám připomínají časy dávno minulé. O tom jak čas je milosrdný a všechny rány zahojí. O tom jak budeme časem vzpomínat a jen se usmívat na zmizelé milované. Ale co když už nikdy úsměv na své tváři nepotkáme? Kam se ztratila naše víra a odhodlání? Proč musíme žít bez nich, sami uprostřed ničeho. Proč se pak někdo objeví a my si myslíme, že všechno bude jako dřív? Ale co když vše bude jen pokračovat. Ztráta za ztrátou. Slza za slzou. Kdo chce neustále něco ztrácet? Který cvok chce neustále používat gumu a skartovačku? Kdo? Proč neexistuje skartovačka opačným způsobem?

Proč svět neustále o něco přichází. Jsme jen křehké duše naplněné smutkem, které se tváří šťastně. Nejsme nic o proti světu. Jsme všechno a nic. Jsme pomatení cestující. A platíme tu nejdražší jízdenku. Proč?

Žádné komentáře:

Okomentovat