Vyjdi ven a nevcházej

(Publikováno již r. 2014 měsíce listopadu)

Míjíme se oblouky a nevnímáme svět kolem nás, který vzduchoprázdnem proplouvá a marně jej doháníme. Ve snaze lepších zítřků a snad i oné minulosti. Vzpomínky a touhy bloudící šedou tmou, připomínající dušičkové kvítí obklopené samotou. Jako smetí uprostřed slavnostního sálu, kde muzika dohrála a lidé se rozprchli. A kdo se vrátí pro ně? Mohou vzpomínky žít bez lidí a přítomnosti? Přijde pán s mrzutým výrazem a svým uklízecím načiním, které ony nadbytečnosti zlikviduje. Vymete, vysaje, spláchne,... A kdo zneškodní včerejší den, kdo se o něj postará, aby nespatřil již světlo zítřejšího dne? Modlitbička za lepší zítřky a sluníčkové človíčky?

Naše duše drhnou jako nádrž s palivem po dně. Nemůžeme vyjet na tmavou, rušnou silnici bez světel. Nemůžeme vyjet za deště bez funkčních stěračů. Nemůžeme ujet od nehody. Nemůžeme se chovat na silnici sobecky. Nemůžeme jet moc rychle ani pomalu. Nemůžeme moc koukat do zpětných zrcátek. Nemůžeme ujíždět před problémy.

Náš život je automobilová jízda plná nebezpečných zákrut. Jenže tady nám nikdo neuděluje body, nemáme možnost si je ani smazat. Zaplatíme. Tvrdě, nelítostně, nenávratně. Bez smlouvání a škemrání.

A co následuje potom? Bolesti nad ztrátou a sebe samým. Nad posraností lidí, kterým zní v hlavě zvoneček, když už někomu mají říci "ne." Nad honbou za něčím co se neustále vzdaluje, ale vy běžíte, jdete, plazíte se. Střídáte tempa, natahujete se, prosíte, smlouváte, škemráte,... Ale život není policista. Toho zkrátka neuplatíte, neuděláte smutné oči. Život nemá pochopení pro naše slabosti, protože i ony mají svůj smysl a musí nám být ponechány. Jsme stvořeni dokonale, jen se učíme pracovat se sebou samými. Občas zatáčky zdoláváme po delší dobu, ale po čase si vyrazíme zuby, dech i nějaké vnitřnosti. Hledáme lékarničku, voláme pomoc. Když teče krev, pomoc se vždy najde. Ale co když je rána čistá, na pohled zahojená. Ach, zapomněli jsme na vnitřní krvácení. Pozdě. Strkáme ruku potaženou latexem do dutiny břišní a snažíme se zahladit stopy. Pozdě. Musíme myslet na všechno, ihned.

Rány zahojeny, duše bolí a co teď?
Vemte si ho, ať tolik neřve!
Ta mrcha zlá jede dál.
Nevnímá svět kolem.
Jen jde svou cestou.
Tam kam nemá.
Není zvaná.
A nebude.
Ale je tu.
Žije.