K pocitům připsat rudou skvrnu z tvého těla

(Publikováno již r. 2014 měsíce srpna)

Vnímat svět kolem sebe bez napětí a potřeby vplouvání do cizích duší, které zakopávají přes strniště cest, zařazených do světa zloby a snů. Jako vzplanutý oheň k nebi vnímat každičkou jiskru, která se vtírá pod kůži, aniž by se obtěžovala o svolení. A potom vyhasne. Odplouvá jako popel po větru, tiše a bez zastavení. Neloučit se, neříkat si sbohem, jen po směru vydat se dál, než představy nám dokáží ukázat. Vzpomínat na žhnoucí oheň směřující k nebi. Tam kde všechno začíná i končí. Rudá barva, teplý vzduch, nekonečný smích, bez představy dalších dní. Jen my dva. Tady a teď.

Strach končící zaobalen v naději, skrývající se v tmavém koutě. Nikdo netouží ocitnout se v koutě a setrvávat v něm. Všichni toužíme žít a porocházet se životem. I onen strach a beznaděj. Všichni. Do jednoho. A tak brouzdáme světem. Míjíme se, střetáváme a toužíme po nesplnitelném.

Následně se chováme jako nerozpuštěný pucek v cappucinu. Plujeme na povrchu a pouze hledíme do oné hloubky, kde můžeme spočinout či následně vyplout. Ale jistotu si nekoupíme. Společnost se nás snaží rozdrtit na malá zrnka, do jednoho, a být celkem onoho šálku. Stát se jedním z milionu prchajícím člověkem.

Unavitelně neunavitelná únava při proplouvání a nahlížení do minulosti. Ostrý nůž zaťatý v břišním svalstvu, tupá bolest osekaná časem. Bolest která nebolí, ale pouze bere chuť žít. A co bolí víc?

Stále se tam nachází. Tam. V oné době na onom místě. Ona. Nehnutě, přerývavě dýchající, místy dech ztrácící. Je tam. Krvácí. Záškuby končetin slyšitelné na oné podložce. Je tam. Krvácím. Tady a teď. Zvyknout si na bolest, bojovat a přes to bitvy prohrávat. Ve skutečném životě outsideři nevyhrávají.