(Publikováno již r. 2014 měsíce dubna)
Duha prosvicovala nebe, byl to krásný čas, kdy vše bylo zalité
sluncem a tváře hořely nadšením všedních dnů. A popel se z tváří stával,
když sváteční byl čas. Fungovalo vše naprosto skvěle, podle
imaginárního plánu, který nikdy nebyl vytvořen, ale šlo to, jako by
existoval. A potom barevný proužek začínal blednout, ptáci se ztráceli
ve svých úkrytech a ti co mohli, uletěli do teplých krajin. Barvy se
rozpyly, vítr se vzepřel a po tvářích začaly stékat první kapky. Byl to
déšť nebo slzy? V brzkých začátcích to nešlo rozpoznat lehce. Voda
stékala pomalu, následně nabírala rychlost a déšť se slzy se
promíchával. Zmizela ona hořící svátečnost, zmizel úsměv, zmizela
naděje, zmizela, zmizelo naprosto vše. Až na pár velkých maličkostí,
které provázely den a hlavně nadcházející noc. Strach, slzy, deprese,
beznaděj, křik, volání. Nikdo nepřicházel, nikoho nic nezajímalo.
Chladná tvář vzhlížela k nebi a tiše prosila. Nevěděla s kým rozmlouvá,
nevěděla co vlastně očekává, ale dělala to, co se jí zdálo správné.
Vzhlížela k nebi a snažila se uvěřit v Boha. Toužila po spravedlnosti,
zdraví a klidu.
Nohy se jí podlomily pod
návalem životní bolesti a prostupující hořkosti. Nevydržela již stát,
nedokázala jít. Pouze vzhlížet k nebi s uloženými koleny k zemi. Zbyla
pouze jedna jediná útěcha. Naděje a sny. Vše ostatní zmizelo v
nenávratnu. Možná to udusala ona, možná on. Možná vlastně nikdy nic
jiného neexistovalo. Možná. Všechno bylo jedno velké možná.
Snažila se co jí síly stačily. Modlila se. Vzhlížela. Brečela. Volala. Ano, ona tiše volala.
Nikdo nepřichází, nikdo se neozývá. Zůstala sama a čekala na další duhu. Ale spraví bolest jedna barevná brána?
Žádné komentáře:
Okomentovat